Příběhy v životě
Ne nadarmo se říká, že náš život utváří náš styl psaní. Když se na to podíváte, většina brilantních spisovatelů měla příšerné dětství. Nechci tím říct, že pokud jste neměli hrozné dětství, nebudete dokonale psát. Pouze chci zdůraznit, jak moc to, jak žijeme a co prožíváme, nakonec dáváme do příběhů. Jednoduše, musíme prožít emoce, abychom o nich mohli napsat. Nedá se psát o lásce, pokud jste nikdy nebyli zamilovaní. Alespoň ne věrohodně.
Spoustu věcí i emocí si můžeme představit. Můžeme si je představit díky tomu, co jsme třeba přečetli nebo viděli v televizi, nebo co zažívají naši přátelé, rodina. Nejvěrohodněji samozřejmě bude znít to, co jsme prožili my sami. Dáme do toho svoje vlastní emoce, dokážeme si představit, jak jsme se cítili a přenést to do příběhu je pak jednoduché.
Chtěla bych vás teď lehce popostrčit. Pokud jste zažili něco, co bylo plné emocí, jednalo se o zajímavou situaci, nebo si jen představujete, co by se mohlo stát, kdyby se stalo to či ono...napište to. Protože pokud to napíšete tak, jak se to stalo a s jistou dávkou pisatelského umu, pak napíšete úžasný reálný příběh. Bude uvěřitelný a téměř hmatatelný. Pokud do něj dáte sami sebe, pokud do jakéhokoli příběhu dáte sami sebe...pak máte půlku práce hotovou.
Vždycky si představte, jak byste se cítili vy na místě vaší postavy. Berte v ohled její vlastnosti, zkušenosti, co všechno prožila. Jakmile se do ní dokážete vžít, vaše příběhy jako by dostaly další rozměr. A přesně o to by nám spisovatelům mělo jít. O rozšíření, uvěřitelnost. Uvěřitelnost, kterou můžeme načerpat jedině z života.
Tak jděte žít a pište o tom!
