Jsem spisovatel

Ne každý by snad tuhle větu kdy vypustil z úst. Možná ten, kdo už nějakou tu knihu vydal. Možná někdo, kdo si doopravdy věří. Ostatní nad tímto oslovením váhají. Já můžu říct, že vyslovit něco podobného, znamená závazek.

Spisovatel si tak říká od toho, že píše. Neznamená to jen tak do šuplíku, příležitostně, kdy je zrovna nápad nebo kdy se chce. Znamená to brát psaní třeba jako druhou práci, jako další náplň života, které věnujeme čas. Čas, tato magická veličina, jako čas věnovaný ke psaní, je rozdíl mezi spisovatelem a pisálkem. Spisovatel píše víceméně pravidelně - podle většiny těch slavnějších by spisovatelé měli psát každý den (Christopher Paolini řekl, že volno si můžete dát tak na Vánoce, ale ani to není nejvhodnější). Protože čím víc píšeme, tím lépe ovládáme řemeslo, stejně jako když svojí práci děláme léta, jsme v ní lepší, jistější.

Ale stejně...můžeme psát každý den - stačí to? Spisovatel si (alespoň dle mého) taktéž musí rozšiřovat obzory. Měl by hodně číst, rozličné autory, rozličné žánry, měl by bojovat s tvůrčím blokem, který může přijít kdykoli, měl by žít a své zážitky dávat do textů.

Podle mého může být spisovatelem kdokoli. Může to být instovert či extrovert, člověk sebevědomý nebo bázlivý, optimista, pesimista...to už je jedno. Neříkám, že některým to nepůjde lépe, ale ve své podstatě, každý může psát, kdo umí užít jazyk k poutavému zachycení příběhů.

Věta závěrem: Nemějte strach být spisovatelem. Je to dřina, chce to čas, ale jde to. Nadšení a odhodlání jsou věcí, u které je třeba začít :)

Fantazie může být nepřítel

Netuším, jestli se mi podaří obsáhnout to, co bych tímto článkem chtěla obsáhnout. Ale pokusím se.

Může se zdát, že mít velkou fantazii je úžasný dar. Že je to něco, co vás bude v životě pohánět, něco, co vám umožní vnímat věci kolem sebe jiným způsobem. Ano, to je jedna z možností, jak fantazii popsat. Ale jsou i další pocity, které s tím souvisí.

Určitě jste každý někdy šel potmě, třeba lesem, nebo po silnici, kde zrovna nesvítily žádné lampy. Lidé, kteří nemají velkou fantazii takovým úsekem projdou s určitým strachem, ale zcela nekonkrétní představou, čeho se vlastně bojí. Ale když jdu takovým místem já, vidím před očima nejrůznější scénáře. Je zatím samozřejmě moje touha na tvoření příběhů - protože hlavně životní situace jsou nám inspirací. Jenže to není úplně nejpříjemnější vidět před očima, jak vás maskovaný muž chytá kolem krku, druhou rukou zacpává ústa a táhne vás mezi stromy, kde vás praští do hlavy až ztratíte vědomí a objevíte se v zatuchlé místnosti, spoutaná.

Navíc mi tahle představivost ukazuje každičkou situaci, která se v mém životě může stát. Kdo se potká s dávným kamarádem a jen z toho setkání napíše deset stránek na papír o tom, jak se potkali, jak spolu začali chodit a jak se rozešli dřív, než se s ním znovu uvidí? I takové věci se v mém životě stávají. Vím, že si nemůžu stěžovat - představivost je stále dar, díky kterému můžu vyjádřit sama sebe na papíře. Ale strasti s tím spojené, rozervanost, strach z neúspěchu, spisovatelské bloky, vidina všech možných možností, které se mohou stát - to je věc, kterou musím překonat. To je jeden ze záporů psaní.